Omiš

Svátek na konci září nám prodloužil víkend, a tak bylo jasné, že na zadku sedět nebudu. V práci padla v 19:00 a o půl hodiny později jsem už seděla se s klukama v autě směr Omiš. Cesta přes noc na pohodu a kolem deváté dopoledne jsme už dávali kávičku na pobřeží, kde jsme se připojili ke zbytku skupiny. V kempu nás mohli ubytovat až odpoledne, a tak jsme vyjeli rovnou do Breli na lezení. Co taky jiného dělat, když bylo krásných podzimních 30 stupňů, přeci se nebudeme koupat :-D.

Slabou půlhodinku jízdy autem a už jsme parkovali. Hmm slušná "pánvička" to tady je. Pod skálu to nebylo tak daleko takže během chvilky jsme byli připraveni na první výkony po cestě. Uznávám, že sluneční paprsky nás slušně proháněly. Klasické mořské lezení, kdy ty skály buď koušou, nebo tam jsou taková žebra, že je to jenom na tření. Každý si našel to své. Skály, dobrá parta, slunce a mořský vzduch je zárukou kvalitní zábavy. 

Ubytování přímo u pláže. Hodila sem batoh do pokoje, jak školní tašku na základce a šup na paddleboard. No jeli jste do restaurace někdy na paddleboardu? Někdo se koupal i s penězi a někdo na dámu už dávno čekal na večeři :-D
Slečna v restauraci byla ochotná klukům papírovky usušit na kávovaru, takže všechno dobré. Vínko a trocha Kalamárů k večeři při západu slunce byla určitá dávka romantiky. Domu po vlnách už to frčelo samo a konečně postel. Ne! Narazil se sud a večer pokračoval v "centrálním" bungalovu. Beze slova sem se vypařila ve dvě ráno a tušila, že vstávání bude kruté.

Sobotní ráno sem šla rozdýchat na pláž a zaplavat si. Ještě byla tma a město spalo. Krásný klid a ten pocit svobodné duše. Pozorovat, jak se život probouzí.

Hromadná snídaně, kdy si myslím, že záminkou kuchařů bylo, abychom se přejedli a nelezlo nám to. Dopoledne jsme se vydali na lezení k tunelu přímo v Omiši. Já, sem část party vzala na Via Ferratu. Nástup byl zajímavě označen spíš neoznačen, ale když se člověk naladí, cesta se vždycky ukáže.
Neskutečné výhledy. Každým krokem výš se otevírala další panorama. Dechberoucí pohled na starou i novou část města. Ten kontrast, kdy se řeka Cetina vlévá do moře. Svět pode mnou byl najednou tak malý a problémy tak pomíjivé. Jako by člověk vystoupil z pastí a škatulek společnosti.
Přes oběd už bylo velké teplo a tak výraz "je to tu jako na pánvičce" se docela hodil. Po obědě koupání a na odpoledne další lezecký sektor. To jsem ještě netušila, že je to průprava na nedělní vícedélku, ale o tom až později. Se západem slunce jsme dolezli a já si pomalu ukládala vzpomínky  #dalsidendosbirkyzazitku.

Když je na programu vícedélka, nemůžeš vyspávat do oběda. Nedělní vstávání bylo brzké kór když chceš stihnout ranní plavání. Kávička na povzbuzení a jelo se. Když jsem vystoupila z auta, věděla jsem, že brát si čisté triko bylo zbytečné. Což postupně uznal i zbytek party. Neskutečné vedro a dusno. Pod stěnu jsme přišli durch. Hmmm vzpomínáš si, jak jsem psala, že 6a byl trénink na vícedélku? Tak asi tušíš kam směřuju. No, Velkej se zastavil pod stěnou, kde nejty byly cca metr a pul od sebe a byl si jistej, že je to ta naše 4 cesta. S pocitem, lehké cesty jsme do toho nalezli. První délka byla v poho ale nerezonovala jsem s obtížností 4. Vzhledem k tomu, že jsme lezli ve třech, tak nám trvalo, než jsme si odlezli první délku.

Druhá parta, ještě nohama na zemi, si otevřeli průvodce. :-D. Křikla jsem, že nám zbejvá cca 3m lana a odpověď byla "Není kde štandovat" Věděla jsem, že to bude zase zážitek. Na druhé délce začalo malinko přituhovat. Dolezla sem ke štandu a jak jsem to viděla, smála sem se. Jeden malej vklíněnec pro všechny :-D. Na tomhle štandu mi bylo asi nejhůř. Malá police, z které se sypala hlína a slunko se opíralo dost kvalitně. Přes lezečky mě pálili i chodidla, a to nemluvím o vařící se hlavě v přilbě. Koukla sem se nad hlavu a bylo vidět, že z té délky nad námi někdo utíkal. "Hey, tohle prostě není ta cesta z průvodce" Lezla sem jako třetí, o to delší bylo moje smažení se na štandu. Dolezla druhá dvojce a první slova byly: "Tuhle cestu v průvodci píšou za 6a". No tvl. to mi ani neřikej :-D.
Čekání sem využila na udělání krásného štandu z friendů aby kluci nemuseli sedět v jednom vklíněnci jak my. Nakonec jsem jedno z dvojčat druhé dvojce tahala nahoru.
Přišla moje chvíle přelezu třetí délky a kupodivu tak jak se ze spodu kroky zdáli těžké, tak to pro mě bylo vcelku na pohodu. Ovšem další štand a další legrace. na těch vícedélkách miluju, že člověk nikdy neví, co ho tam čeká, jaký bude další štand a jestli vůbec bude, jestli tě ta stěna dál pustí nebo ne, jak na ty kroky bude reagovat moje hlava, nebo třeba při dobírání parťáka si v hlavě říkat, jaké příběhy v téhle cestě měli jiní lezci.
Mačkali jsme se ve třech na poličce kde hned první kroky začínali přes pupek. Naštěstí sem si do lezečky přimáčkla vosu a ta mi dodala správnou dávku adrenalinu. Šla jsem jako druhá abych vytáhla lano a mohli jsme jistit oba, a tak proces urychlily. Nejhorší dva kroky z celé té 140m stěny! Věděla sem, že když se pustím, tak už nebudu mít šanci se vrátit, a to prostě nejde, protože když si myslíš, že už na to nemáš, tak tam rezerva ještě je. Takže bum bum a bylo to za mnou. Sedla sem si na štandu (hodíš to kolem stromku) a jistíš.
Výhledy, které berou dech. Ten klid, kdy tam sedíš se svýma myšlenkama je krásný. Během chvilky jsme dolezli poslední délky, následovalo krátké slanění k sestupové cestě, a rychlý sjezd v kamení. Madre Padre 6a, krásných 6h na pánvičce a tak sem si šla sama užít rušný večer do města a u toho moře to bylo moc fajn!

Pondělní ráno ve znamení restday a za to sem byla moc ráda. Na pohodu, čtení knížky na pláži, koupání na kafe na paddleboardu a na večer jsem vzala Pipi na západ slunce. Krásná ferrata nad městem. Pomalu zapadalo slunko, a tak pohled na město byl zas o trochu jiný. Krásný! Se sundáním poslední karabiny z lana, první kapka a blesk. Krásně to všechno vyšlo a my večer spokojeně mohli balit na cestu domů.

Nezapomeň na to, kdo jsi a plň si své sny, i ty nejmenší.