Maroko

Tak sedím v letadle domů a říkám si, že konečně napíšu pár řádků z Maroka. Čtyři hodiny ve vzduchu, to stihnu na pohodu ještě hezky za čerstva. V tom slyším, jak Tomík vedle mě říká stevardce "Three prosseco pleas". Když major zavelí, tak se poslouchá :-D Tak snad to brzo dopíšu.

Před pár lety jsem si na seznam napsala Maroko. Občas sem přiživila myšlenku a nechala vesmír ať pracuje. Zvednu telefon a slyším "Hey Pají, na jaře 2024 Maroko, lezení, spaní v poušti a hory, jedeš?" Co? Jako, že si můžu splnit sen, a ještě tam líst? Jdu si zabalit!
A tak v pátek ráno sedíme s Tomem v zatáčce před Vídní a čekáme na bus. Brňáci prominou.
Tom, já, Tomík, Janča a Martin jedem na letiště, kde se k nám přidává Péťa, Roman a Jirka. Rychlá seznamovačka, ale už tam sem věděla, že to bude fajne vejlet. Počáteční zmatek v posunu času se vyjasnil, a tak let trvá něco kolem 4h 25min. V Agadiru 39 stupňů, vstupní kontroly a vyzvedáváme auta. Dacie Duster. Řídím, navigátor Marťin, o muziku se stará Janča a záda mi kryje Tomík. Zhruba tří hodinová cesta do Marakeše. O benzinky není nouze, ale s tím fungováním je to horší. Hned po pár minutách v autě to beru na výjezdu v protisměru, omylem samozřejmě:-D. Doprava ve městech je tak trochu jako celé Maroko. Divoká, pestrá a udržuje tě neustále ve střehu. Pruhy jim nic neříkají, předjíždění ze všech stran a do toho, motorky, cyklisti, koně a chodci. Jestli máš pocit jed, tak jeď. No ještě, že se jezdí vpravo.

Večerním příjezdem do Marakeše zahajuji vlnu pokut a podporu policejní správy. Po delší rozpravě s policisty konečně parkujeme a jdeme najít ubytování. Hlasité vykřikování prodejců na tržnici, kterým lákají turisty, se rozléhá všude, jdu v davu a snažím se sledovat alespoň jednoho člověka z naší skupiny. Vteřina a nikoho nevidím. Ptám se sama sebe, co cítím. Strach? Nervozitu? Úzkost? Vteřinu strachu střídá racionalita, a tak klikám do map na Hotel Dark Jossef. Pohoda, bydlíme, co by kamenem dohodil a zbytek dojdu pěšky. V další vteřině cítím radost a nasávám konečně atmosféru. Všímám si krásné střešní restaurace, která mě přitahuje. Je tu krásně! Najednou slyším, jak na mě volá Tomík. Jasně, říkal přeci, že mi bude krýt záda. To je poprvé a naposled, kdy jsem v téhle zemi cítila strach, když jsem se zamotala na tržišti.
Těším se na noční Marakeš plný života, a tak beru šaty, běžím kouknout na střešní tarasu a mapuju polohu hotelu. Mešita v levo. Cestou na večeři měníme eura za velbloudy a několikrát potkáváme našeho známého pana policistu. Nakonec končíme v restauraci na střešní tarase s romantickým výhledem na Mešitu Kutubíja. Marocký pokrm, tradiční tajín, na sebe nenechal dlouho čekat a společně s mátovým čajem to byla jasná volba na pozdní večeři. Noční tržiště a spousty malých krámků v temných uličkách. To je ono! Keramika, tradiční marocké oděvy, koření, vonné tyčky, santalové dřevo, pouliční kapely a hlasité modlitby. A jak už to tak bývá, když mě to někam táhne, jdu. A tak já, Péťa a Tomíci zakončujeme ve 4 ráno noční objevování Marakeše, jak jinak než mátovým čajem, na krásné tarase nad městem. 

Po 3 hodinách spánku jedeme do Carrefouru, jídlo a pivka. Jsme tu v době ramadánu, takže sehnat alkohol je těžší než obvykle. Po cestě do Todry snídáme v krásném olivovém parku.
(Myšlenka: když vyživíš svoji duši a srdce plesá radostí, zjistíš jak málo spánku ti na nějakou dobu stačí. Živí tě zážitky a dobrodružné srdce.)
Zhruba 6-ti hodinovou cestu autem prokládáme zastávkou na - Kasbah Ait Ben Haddou, který je známý například z Game of Thrones nebo Gladiátora. Velmi energické místo a krásná hliněná stavba. Oběd s výhledem na historické město a další ochutnávka zase jiných tajínů.
Po přejezdu horských úseků s výhledem na zasněžené vrcholky a připsání dalších čárek na seznam pokut, přijíždíme do Todry za setmění. Přátelské přivítání a pro některé jdeme bludištěm rovnou do pokojů.
Večeře: chleba, olivy, salát, tajine s kuřecím na citronech a jako dezert pomeranče se skořicí a datlemi. Tady asi nezhubneme:-D . Večerní opakování metodiky lezení na tarase a další den je za námi. 

Ráno začínám protažením na střeše hotelu. Užívám si tu samotu a klid, kdy slyším jen halekat osla a tlukot svého srdce. Ke snídani marocké placky s fíkovou marmeládou, omeleta, kafe a mátový čaj. První lezení v Todře dáváme hned na začátku kaňonu, kde to docela žije. V sektoru "Jardin des roches" se rozlejzáme a seznamujeme s místním kousavým vápnem červené barvy. Opáčko metodiky a kolem oběda k bazénu. Do skal se vracíme po 15-té hodině do sektoru "Mansour Gauche" ještě před hlavním vstupem do kaňonu. Uznávám, že místní lezení mě dost baví. Lezu s Tomíkem a tak tam na začátek posíláme lehčí cesty. Poučení, když nalejzáš hodinu před setměním do cesty, vezmi si čelovku.
A tak sedím za tmy na štandu, chystám si slanění a věřím, že ostatní ještě nejsou na večeři.
:-D. Ostatně další dny s Tomíkem již tradičně slaňujeme s čelovkami. Romantika na štandu. Večeře polévka Harriru s nasládlým pečivem, hovězí tajine a pomeranče s datlemi a skořicí. Po večeři hudební vystoupení od hostitelů a domluva na společnou párty, jako oslava ukončení ramadánu. Posezení na tarase s dýmkou, mátovým čajem a sdílení příběhů. Usínám vyčerpaná, ale šťastná.

Čtvrtý den vítám slunce zase protažením na tarase a po večerní domluvě se ke mně přidává Péťa, Romča i Jířa. Hezké ráno a hurá na společnou snídani. Dopoledne nás čeká sektor "Polish Names" převážně metodika vícedélkového lezení. Vážu se na lano k Tomíkovi a užíváme si dopolední vícedélkové lezení. Sedím na štandu, jistím a při pohledu z výšky na kavárničku a pasoucí se stádo koz, cítím vděk, že dělám práci, co miluju a mám kolem sebe lidi na stejné vlně. Dáváme oběd u bazénu a po osvěžení vyrážíme více do kaňonu "Petites Gorges Rive Droite". Klid od turistů, jediný, pozorovatel je místí chlapík, který parkuje osla vedle našich aut a tři hodiny nás sleduje. Sektor, s velkou rozmanitostí cest, kterou oceňují hlavně naše lezečky a konečky prstů. Koukám, jak poslední paprsky slunce hladí úpatí kaňonu a zkušeně si už beru čelovku. 6c Tomíka trošku poškádlilo, a tak za ním dolejzám za setmění. No klasická naše romantika na štandu. Nechávám nahoře čelovku Tomíkovi a sem dole. Hezký sektor, jistíme z koryta řeky. Na večeři tentokrát jako předkrm směs zeleniny s vejcem a marockým kořením, tajine s mletým ovčím masem a vejci. Dezertem jako vždy pomeranč s fíky a sušenkami. Jak píšu, když mě to někam táhne, jdu tam. Takže večerní procházka do kaňonu. Hlavní část je osvětlena a stěny vypadají ještě mohutnější než za slunečního světla, v korytě řeky místní zapalují ohně, kolem kterých hrají na bubny a kytary. S Jirkou přicházíme na parkoviště a v absolutní tmě jsme ohromeni nočním nebem, které je poseto hvězdami. Život!

5-tý den již klasicky vítám na střeše, dnes o něco dříve. Do skal vyrážíme v 6:30 před snídaní. Dnes vícedélkové lezení v "Polish Names". S Tomíkem vybíráme čtyřdélku. Nalejzám jako první, pohoda, střídáme se. Na štandu třetí délky mi slaňák zůstal v ruce a dál se mi fakt nechce 😊 Slunce už je vysoko a tak slaňuju traverzem ke slaňáku Toma a Péťi odkud oba slaňujeme 60m v kuse. Zbytek party stíhá i pár sportovek a jedeme na brunch. Berberská omeleta a placky s fíkovkou, kafe a mátový čaj. Po cestě ještě nakupujeme šátky do pouště a teď už pojedeme zhruba 3,5h do Merzougy do Hotelu Malý Princ, kde nás hostí oříšky a mátovým čajem. Inshallah. Čekáme na naší karavanu, velbloudy. Nasedáme od konce, kdy se i ve stejném pořadí zvedají k chůzi. Hodina a půl cesty do našeho malého beduínského tábora v poušti začíná. Můj velbloud dostává bídu od Tomíkova. Fouká, všude kolem terénní auta, čtyřkolky a další mnohem větší karavany. Vracím se do sebe a uvědomuju si jaké mám štěstí, že mohu vidět tu opravdovou krásu a podstatu pouště. Děkuji. Zastavujeme na úpatí jedné větší duny. Změna, sesedáme od předu dozadu. Vybíhám na dunu, ze které pozorujeme západ slunce. V dálce jsou vidět obrovské tábory, ale něco mi říká, že náš je ten malinký, klidný a tradiční. Elektřina je ze solarů a voda z vrtu. Dávám věci na postel a společně vychutnáváme za šera mátový čaj. Padla tma, sedím na židli na vrcholu písečné duny, která chrání tábor. Fouká a já sem ráda, že mám šátek. Dívám se na oblohu posetou miliony hvězd a zase cítím vděk. Čtyřchodová večeře: polévka, salát, kuřecí tajine se zeleninou a poté mísa ovoce. Co se jídla týká, velká hojnost tady. Po večeři rozprávky ze života na Sahaře a trocha muziky. Tvrdé polštáře, tři deky a spánek. 

V 5:40 už stojíme všichni na duně nad táborem a necháváme se okouzlit východem slunce v poušti. Zprvu mi trošku drnká na vnitřní struny ten řev čtyřkolek, ale po chvilce i to pouštím a vnímám hezkou energii přicházejícího nového dne. Beru trochu písku na doma, nasedáme a ranní pouští se na zádech velbloudů kolíbáme zpět do hotelu na snídani. Je jiná. Přes noc se změnila. I přes to je dechberoucí. Cestou do Todry chceme na nákup, ale dnes je konec ramadánu, a to pro místní nejspíš znamená "volný den" a tak se po chillu u bazénu vydáváme na odpolední lezení, které začíná jak jinak než kávičkou. Tentokrát jsme zamířili do sektoru "Kilimanjaro Rive Droitte". Tady si naše lezecká partička zkouší zakládat vlastní jištění a já si užívám jako druholezec. Již tradičně s Tomíkem slaňujeme za tmy. Večeře, dostali jsme snad všechno z kuchyně, co zbylo. Byl svátek a naše hotelová restaurace byla jako jediná otevřena pro veřejnost, a tak byl "Full Hous" celý den. Nejprve přišla na řadu vaječno-bramborová omeleta, poté donesli směs zeleniny a vajec, kuskus se zeleninou, kuřecím a hovězím masem a jako dezert nám naservírovali opět obří talíř s pomeranči a datlemi. Každý den tady je tak dlouhý, zážitky naplněný po okraj a okořeněný tou nejlepší směsí marockého koření. Dobrou.

Sedmý den našeho dobrodružství začíná gentlemanskou otázkou, jak dlouho si budu čistit zuby. No, už je jasné, že Tom má rest day. Zřejmě včerejší večeře. Dopoledne sektor "Jardin D'ete" a kratší cesty v převisu. Hned po tom, co nám místní pes konečně vrátil papírového průvodce, si už s Tomem dáváme vícedélku. Dolejzám na štand, připravuju jištění a křičím "Tomí jistím", koukám dolu a konec lana prázdný. Odvážím Toma na hotel a vracím se do skal. Fotíme, střídáme se na lanech, a i když jsme všichni unavení a se zažíváním nejsme stopro fit, chuť na lezení stále máme. Moje 5c v převisu na prvního mi dnes stačí. Vděk. Pozdní snídaně, odpočinek a cestou do sektoru "Petites Gorges Rive Droite" se stavujeme v místní kavárně, je prostě kouzelná a lepší kafe jsem snad nikdy neměla. Protože jsme jeden člen mínus, tak se dnes na laně střídáme a o to je to hezčí. Pokoušíme těžší cesty a posouváme si hranice. Dnes poslední večer v Todře a tak naši večeři obohacují špízy a jako dezert tvaroh s mangem.

Při ranním protažení na střeše vnímám tady a teď. Ptáci zpívají a sluneční paprsky hladí vrcholky skal. Poslední ráno v Todře. Balíme a vydáváme se na dlouhou cestu do pohoří Antiatlasu. Na oběd a nákup se stavujeme v městečku Ouarzazate. Jedeme dál, a i když tentokrát neřídím, tak připisujeme další dvě čárky na seznam pokut. Sedám za volant a poslední asi hodinový dojezd do vesnice Tizgui n'Ait Oubial mě velmi baví. Domky stavěné blízko u sebe, místní vesničky připomínají úzké Italské silnice s tím rozdílem, že tyhle jsou prašné. Vyhýbáme se naloženým oslíkům, psům i mávajícím obyvatelům vesnic. Auta tu nejsou moc častá a v zatáčkách nad srázem zapomínám dýchat. Užívám si to. Jsme na místě. Parkovací místa tak akorát, místní securiti nabízejí hlídání za 100 velbloudů (MAD), převlékáme se a vyrážíme do hor. Máme časový skluz, a tak stavíme stany na prvním tábořišti. Dobré rozhodnutí. Společná večeře je kouzelnější než ty předchozí. Vyndáváme zásoby, měníme mezi sebou a povídáme si.

Ráno máme pomalejší start, a tak kluci zkoušejí dřívkový vařič, který vyrobily z plechovky. Topíme suchými pichlavými keříky. Regulace plamene neni možná, a tak čaj a kafe máme vcelku hned.

První část cesty jde s námi pán s oslíkem, co má na své modré kazajce nápis a logo veselé krávy :D
Sám si zapaluje pichlavé keříky a ohřívá se u nich. Cíl je Jebel Sirwa ve výšce 3307m. n.m. a limit na otočení zpět je 11:00. Terén je velmi kamenitý a občas nějaký šafránový keřík. Procházíme přes druhé místo určené ke stanování, kolem pár ovcí, jinak samý kámen. Po cestě si určuji kamenné body, abych věděla kudy jdu. Prostě jdeš, opírá se do tebe slunce, deficit spánku a tekutin, vyšší nadmořská výška, jídlo. To vše mi dnes tělo sečetlo. Docházím sama pod vrchol a vím, že nahoru už nejdu. Je to krásné, ale pro mě je cíl vždy návrat, a tak dělám pár fotek a otáčím to dolů. Na vrchol vyběhnul Tom a Roman. Dlouhá náročná cesta do tábora. Čeká nás balení. Rychlá sváča a přesun k autům. V Agadiru jsme kolem 20h místního času, chvíli čekáme na správce ubytování a s vidinou teplé sprchy a postelí se hrneme do výtahu. Čtyři postele, jedna přistýlka, 3 místa na gauči a studená sprcha nám pro dnešní noc stačí a vyrážíme do města na společnou poslední večeři. Nevím, jestli je to tou únavou nebo prázdnými žaludky, ale doprava v Agadiru je šílená. Kontrast klidné malebné vesnice, kdy si vzájemně s místními věnujeme úsměvy, kde cítím radost z pouhého bytí je oproti Agaditu, kde na sebe lidé pokřikují, shazují se na semaforech z motorek, troubějí, najíždějí na sebe a za úsměv mi věnují možná tak akorát pár facek. Z tohohle města sem chtěla pryč a to rychle. Hlad nás vede do první restaurace vedle parkoviště a už ani neřešíme hlasitou hudbu, muslimky tancující na pódium a mávající šátky nad hlavou nebo třeba chaotické objednávání jídel, kdy číšník postupně chodí a ruší jídla. Tato restaurace naprosto vystihuje náš dosavadní dojem z Agadiru. Poslední tečku tomu dávají švábi. Jedno jim ale nechám, a to, že ochota majitele zajed pro suroviny, aby nám mohli uvařit, mě odzbrojila. A i když dostávám jiné jídlo než sem si objednala, je výborné. Vyčerpaná lezu do spacáku a na gauči usínám. Balit budu ráno.

Po třech hodinách spánku se snažím zbalit a s plným batohem písku, koření a keramiky se modlím, abych nepřešvihla váhový limit do letadla. Můj telefon se ještě nenaladil na marocký čas, a tak ani nevím v kolik jsme na letišti. Vracíme auta, procházíme odbavením a díky Zaleť si, sedíme Tom já Tomík a Péťa po spolu. Což má za následek, že článek píšu až teď :-D
Kdysi sem si řekla, že až budu mít pravé narozeniny, chtěla bych ochutnat lahev Moëtu. A tak se 15.4.2024 na přestupný rok někde nad Gibraltarem děje. 

Takže "Saha" za všechno a uvidíme se "Inshallah".

Plňte si své sny.